Utrpení je všudypřítomnou a naprosto přirozenou součástí života. Východní kultury přijímají tuto skutečnost o něco snadněji než ta naše – možná proto, že mnoho lidí v Asii žije na hranici chudoby a každodenní utrpení znají lépe než lidé ze západního světa. Euroamerická kultura trápení nebere jako součást života. Pokud její příslušníci strádají, věří, že padli za oběť nějaké zlé síle.

Utrpení se ale nedá vyhnout. Všichni jednou zestárneme a zemřeme – vyhýbat se této skutečnosti nebo ji ignorovat funguje jen dočasně. Když na nás v životě přijde trápení v jakékoliv podobě, zásadní je náš přístup. Pokud se jakýchkoliv strastí bojíte a berete utrpení jako nepřirozené a nespravedlivé, budujete v sobě pocit oběti a hledáte viníka vašeho trápení. Místo toho byste se ale měli snažit odstranit příčinu utrpení ve vlastní mysli.

Utrpení je sice přirozené, ale my si ho často ještě zhoršujeme tím, že podléháme zbytečné sklíčenosti. V západní kultuře například děláme chybu v tom, že často odmítáme změnu a lpíme na svém majetku nebo na věcech, na kterých nám záleží. Změna je ale nevyhnutelná a všudypřítomná. Pokud se jí bráníme, zákonitě si tím sami sobě přivodíme utrpení, když o některou z těchto věcí přijdeme.

Dalším zdrojem zbytečného trápení je ulpívání na nepříjemných zážitcích z minulosti, které si dokola přehráváme, a bolest si tak ještě zhoršujeme. Například bývalí manželé často ještě desítky let po rozvodu při vzpomínce na svého partnera zuří vzteky.

Přijmeme-li utrpení jako přirozenou část života, můžeme mu čelit, rozebrat jeho příčiny – mimo jiné také zjistit, jestli si k trápení nepřispíváme sami – a začít žít šťastnější život.