Svůj rodný jazyk si nikdo z nás nevybírá. Je nám dán společností, ve které se narodíme. To ale není to jediné, co nám společnost vnutí. Společenské normy nám mimo jiné dokonce předepisují obsah a formu našich snů.

Každý z nás má své vlastní sny, ale existuje i něco, čemu říkáme kolektivní sen. To je sen planety. Pravidla, která tento kolektivní sen definují, nás učí rodiče, učitelé, náboženství a další vlivné síly. Skrze naše vzdělání se učíme, jaké chování je správné, čemu bychom měli věřit a jaký je rozdíl mezi dobrým a špatným.

Tato pravidla a dohody si ale nevybral nikdo z nás. To, že je bez diskuzí přijmeme, svědčí o tom, že jsme ochočení.

I když jsme se jako děti vzbouřili, dospělí měli stejně větší moc než my. Náš nesouhlas potlačili a potrestali nás, pokud jsme je neuposlechli. A nejen to. Také jsme byli odměňováni za respektování jejich názorů a dodržování jejich pravidel. A to vedlo k tomu, že se většina z nás vzdala.

Jen zapřemýšlejte, kolik rodičů řekne svým dětem, že jsou hodní, když poslouchají, a že jsou zlobiví, když tomu tak není. V tomto systému je hlavní odměnou za správné chování pozornost rodičů, učitelů a kamarádů.

Taková odměna nám přirozeně připadá skvělá a my se naučíme dodržovat pravidla, abychom se mohli z takového benefitu radovat. Máme strach z odmítnutí a často předstíráme, že jsme něčím, čím nejsme.

A výsledkem je fakt, že v určitém bodu už není třeba, aby nás někdo kontroloval, protože všechny tyto myšlenky a pravidla jsou v nás již hluboce zakořeněné. Jinými slovy: jsme ochočení. Vymyslíme si dokonalou představu sebe sama, a když se nechováme podle ní, soudíme se, trestáme a obviňujeme sami sebe.

Ale jde to i jinak. Můžeme se z této struktury vymanit tím, že si vybudujeme nové dohody sami pro sebe.