Jedna arabská legenda vypráví příběh dvou nejlepších přátel, kteří cestovali pouští.

Dva kamarádi se vydali přes poušť. Během cesty se ale pohádali a jeden dal facku tomu druhému. Dotyčný se urazil, a aniž by cokoli řekl, sehnul se a napsal prstem do písku: “Dnes mě můj nejlepší přítel uhodil do tváře.”

Putovali dál. Došli ke krásné oáze s jezírkem a rozhodli se, že se vykoupou. Ten uražený se však začal topit, ale druhý přítel ho vytáhl z vody a zachránil mu život.

Když se probral, vytesal do kamene: “Dnes mi můj nejlepší přítel zachránil život”.

Jeho přítel byl udivený a zvědavě se ho zeptal: “Když jsem ti dal facku, napsal jsi to jen do písku, ale tentokrát jsi to vytesal do kamene. Proč?”

Odpověděl: ” Když mi někdo ublíží, píši to jen do písku, aby vítr tyto řádky odnesl pryč do zapomnění a odpuštění. Ale když se stane něco důležitého a někdo mi pomůže, vytesám to do kamene, aby to tam zůstalo na věky. Takové okamžiky si musíme vrýt do paměti a do srdce.

Naučte se i vy svůj žal a křivdy psát jen do písku a své štěstí vyrýt do kamene!